Většina z nás zná příběh apoštola Pavla. Vedle Ježíšova života je to v novém zákoně nejvíce popisovaná osoba. Známe jeho příběh a víme kým byl, ještě dříve než se setkal s Ježíšem na cestě do Damašku, víme jak dramatické toto setkání bylo, víme, co ho potkalo v samotném Damašku, a také je dost podrobně zmapovaná jeho služba. On sám založil nemálo sborů a sloužil mnoha lidem osobně. Jedním se sborů, kde působil byl i sbor v Korintu. Listy, které jim psal jsou alespoň pro mne velkou inspirací. To, co z nich je cítit, je, že mu velmi záleželo na lidech, kteří byli součástí tohoto společenství. Nebál se vyjádřit slovy, že je miluje, ale zároveň je z mnoha jeho slov cítit to, co prožívají rodiče, jejichž děti si jich přestanou vážit. Dokonce Pavla začali srovnávat s jinými, až nakonec musel Pavel začít svou obhajobu, kterou uvádí slovy, že to, co jim říká je jako z nerozumu. Nepovažuje tedy sebechválu za rozumnou, ale zároveň ji staví proti sebechvále druhých, kteří se pyšní věcmi “na oko”. Nebo naopak, v čem spatřují Korintští něco, co je uchvacuje. Pavel se, ale chlubí svými slabostmi, respektive ukazuje na vše, co musel prožít, aby evangelium mohlo přijít do různých míst tehdejšího světa. Pojďme si to přečíst:

Mluvím bez rozumu: … Hojněji v těžkých pracích, hojněji ve vězeních, nad míru v ranách, častokrát v ohrožení života. Od Židů jsem pětkrát dostal čtyřicet ran bez jedné, třikrát jsem byl bit holí, jednou kamenován, třikrát jsem ztroskotal, noc a den jsem strávil na širém moři; častokrát na cestách, v nebezpečích na řekách, v nebezpečích od lupičů, v nebezpečích od vlastního kmene, v nebezpečích od pohanů, v nebezpečích ve městě, v nebezpečích v pustině, v nebezpečích na moři, v nebezpečích mezi falešnými bratřími; v těžké práci a v úsilí, často v nočních bděních, o hladu a žízni, často v postech, v zimě a nahotě… 2 Kor. 11:23

Proto mám zálibu v slabostech, v zlém zacházení, v tísních, v pronásledováních a úzkostech pro Krista. Neboť když jsem slabý, tehdy jsem mocný… 2. Kor. 12:10

Je jedno České přísloví: “kdo nic nedělá, nic nezkazí”. Pavel toto přísloví zjevně neznal, protože stále podnikal různé cesty, jejichž cílem bylo pomoc druhým. Paradoxně za ně nesklízel obdiv, ale dost možná i pohrdání a posměch. Dokonce napsal, že jeho veřejné vystupování někteří považují za ubohé. Pavel má ale jasno. Nepřipadá si silný, protože by jej takhle druzí hodnotili, nebo protože by uměl mluvit “vymlouvavými” slovy. Sílu nachází ve chvílích, kdy si neví rady. Zkusme si jen na chvíli představit, že jsme ztroskotali na širém moři, kde není vidět žádnou pevninu. Za jak dlouho nás přemůže panika? A víme, že panika většinou vede k zoufalství. Jak rychle nás napadne, že cesta, kterou jsme podnikl, byla hloupost, a že už takovou hloupost nikdy neuděláme? A zvláště pokud místo vděku slyšíme, že nejsme k ničemu? Druzí si na nás ukazují  jako na příklad hlouposti, selhání nebo neuváženosti rozhodnutí. Pavel píše, že jeho síla je v jeho slabosti. Není to paradox? Nemělo by být: “moje síla je v mých schopnostech, moudrosti, dovednostech, charakteru, penězích, svalech, lidech, koalicích, odolnosti, marketingu a tak dále?”  Absolutně netvrdím, že tyto jsou věci problémem, ale nejsou klíčové, alespoň pro Pavla nebyly. V jeho životě měl nějaké trable, které byly natolik obtěžující, že napsal: “A abych se mimořádností zjevení nepovyšoval, byl mi dán do těla trn…” bylo to pro něj natolik nepříjemné, že prosil Pána, aby ho toho zbavil. Ten mu však odpověděl: “Stačí ti má milost, neboť má moc se dokonává ve slabosti…” Díky tomu zjistil, že když je slabý, může se naplno projevit Kristova moc. Jinými slovy Pavel říká: “moje síla je v Kristu”. 

Toto je ta klíčová pravda, kterou se snažil Ježíš svým učedníkům předat: "Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstává-li v révě, tak ani vy, jestliže nebudete zůstávat ve mně."  Závislým sloužím již více než 30 let. Služba se týká nejenom přímé pomoci lidem, ale také hledání zdrojů na službu. Často jsem se cítil jako Pavel, osamocen před "zdí", která byla nepřekonatelná. Lidé selhávali, nedostávaly se peníze, dostali jsme se do dluhů, lidé kolem nechápali proč věci dělám, jak je dělám. Myslím, že to takhle cítí každý, kdo se vydal službě Bohu. Jednu věc jsem někdy slýchával: "zase ta modlitba, místo toho, něco udělat." Chápu frustraci lidí, sám jsem ji nesčetněkrát prožil a prožívám, chápu paniku, když to vypadá jako ztroskotání na širém moři. Dokonce chápu, když si někdo myslí, že je lepší zkusit plavat než se modlit, ale viděl jsem také lidi, kteří se utopili právě proto, že se snažili zachránit plaváním, které je příliš brzo unavilo. Ačkoli to vše chápu, vím, že záchrana, ale i ovoce služby nakonec závisí na tom, jak jsem v něm. Jak s ním mám vztah, jak dobře slyším jeho vůli, jak moc jsem ochoten následovat jeho vedení. JInými slovy, jak moc jsem si ochoten přiznat svou slabost, nebo možné lépe, nedostatečnost.