Je známé pořekadlo, že na zem jsme přišli nazí, stejně jako z ní nazí odejedeme. Jinými slovy, cokoliv si za svůj život na zemi nashromáždíme, zůstane na zemi. A i přesto veškeré boje, hádky, spory jsou vedeny právě proto, abychom měli jistoty. Naší snahou je zajistit si bezpečí před zimou, hladem, neomezenou svobodu a také vážnost u druhých. Hromadíme proto do svých „sýpek“ zásoby na zítřek, snažíme se urvat co nejlepší pozici tak, abychom nemuseli nikoho poslouchat, a to vše s vírou, že nám to zajistí jistotu a bezpečí. Mojžíš, který vyrůstal na dvoře faraóna jako syn jeho dcery, velkou část svého života zažíval právě takovéto „jistoty“. Když ale dospěl, odmítl se nazývat synem faraónovy dcery, ale vybral si raději být součástí zotročeného lidu Izraele. Odmítl bezpečí a moc pramenící ze svého postavení a přijal zahanbení a nejistotu. Mojžíš je součástí vybraných příkladů víry v listu Židům. Otázka zní, ztratil Mojžíš své jistoty a bezpečí? Ztratil své postavení? Díky možnosti číst celý příběh víme, že ne. Naopak on svou jistotu našel. Věděl, že Bůh má pro něj mnohem více! (Žid 11.24-26)

Každý z nás, a nejen jednotlivci, ale také služby, potřebujeme mít svou jistotu. Bez jistoty je naším rádcem často existencionální úzkost, strach, který nás nutí jednat sebezáchranně a často zbrkle. Nechceme prožívat nepohodu a začneme se spoléhat na pozice, pozemské vztahy, prostředky. Pravdou je, že se často dostáváme do situací a výzev, které jsou nad naše schopnosti a možnosti. Koneckonců Mojžíš se také musel postavit před faraóna a neměl v ruce, kromě hole“ nic. Musel se postavit před moře, kde za zády měl nepřátelské faraónovo vojsko. Musel čelit situaci na poušti, kdy Izraelitům došlo jídlo a voda. A přesto na konci celého příběhu, je popis toho, jak během 40 let na poušti Izraelitům nezpuchřely boty a šaty se nerozpadly, jak se dostali přes moře a také to, co musel zažít faraón proto, aby propustil celý Izrael. Ačkoli neměl Mojžíš nic, měl vše.

Jsem moc rád, že nic neznamená nula. Během let v TC jsme čelili a čelíme mnoha situacím. Náš cíl se nezměnil. Stále věříme, že evangelium je mocí Boží k záchraně, těm kdo věří. Naši pracovníci vedou druhé ke svobodě, ať už děti v dětských centrech, nebo dospělé ve střediscích pro závislé. Stále voláme závislé k vydání svého života Bohu. A stále jako bychom začínali od znova. Nemáme jistoty ani v příslibu prostředků na službu, ani v množství spolupracovníků. Jedinou jistotou, kterou máme je Jeho slovo, o které je možné se opřít. Když se podívám za sebe, vidím ohromné množství zachráněných, vidím ty, kteří s vydaností slouží druhým, vidím, že jsme vždy měli co „do úst“, že jsme dokončili a stále pracujeme na dokončování našich středisek. Vidím, že i naše omyly a chyby, Bůh přetavuje v požehnání. Z mé zkušenosti to vše stojí na slyšení Boha a poslušnosti jeho slovu. Ono + k nule je důvěrný vztah s „Tím, kdo mluví“. Otázka totiž nestojí: „Z čeho naplníme Boží vůli?, ale Jak naplníme Boží vůli?“