Michal je obyčejný kluk, který vyrostl na vesnici na Moravě a na civilku   zamířil do nemocnice v Praze. V práci sanitáře se našel, měl dobrý vztah k lidem, uměl to s nemocnými. Našel si přátele i první lásku.

V Praze se mu líbilo a neplánoval odejít. Jenže potom se mu ozvala rodina, že doma je zle a aby přijel pomoct. Michal vše opustil a vrátil se domů, aby se pokusil zachránit, co jeho rodiče zničili – závislosti, dluhy, rozpad manželství a celé rodiny. Roky nesl odpovědnost, kterou nést neměl. Stal se opatrovníkem dvanáctiletého bratra, se kterým žil v domě s ustřiženou elektřinou. Při agregátu, který pořídil, se s ním do noci učil a připravoval ho na střední školu. Přitom pracoval 12 hodin denně, o víkendech i o svátcích, aby poplatil závazky rodičů. To ale nebylo možné, a nakonec přišli o dům. Nekončící řada problémů ho zcela vyčerpala. Občas zašel do hospody, aby vypnul. Neustálý tlak byl neúnosný. V Michalově životě nastalo období rezignace a bratr, který už se na to nemohl dívat, požádal o umístění do dětského domova. To byla poslední kapka pro něj. V tu chvíli se v něm vše zbořilo. Konec. Nic už nemá cenu. Je sám. Ocitl se na ulici a společnost nacházel mezi lidmi bez domova, protože se cítil jako jeden z nich, ten, kdo vlastně nemá kde být. A koho nikdo nechce a nerozumí mu. Přesto v něm stále doutnala touha po plnohodnotném životě a potenciál, který mu byl dán. Stále pracoval. Když přišel na Armádu spásy muž, který v zimním období hledal někoho na ometání přívěsů za auta ve své prodejně, šel. Když se mu naskytla možnost práce na solárních elektrárnách, zcestoval celou republiku. Pořád ale nikam nepatřil. Nic nemělo cenu. Když se potkal s policisty, udiveně se ptali: “Pane, co vy tady na ulici vlastně děláte?!” Jednoho jarního chladného večera Michal seděl na lavičce u nákupního centra v centru Brna a věděl, že jeho život brzy skončí. Už nevěděl, co má dělat. Dny byly úplně stejné. Svět mezi azylovými centry si běžel vlastním životem. Byl už úplně vyčerpaný.

V té chvíli do skupinky kolem něj přišla místní narkomanka Dominika a držela v ruce letáček kontaktního centra Teen Challenge. Michal se tím vůbec nezaobíral. Měl svůj plán, na Jakubském náměstí se dnes rozdávají zadarmo bagety. Letáček si přesto nechal. Tak už to bezdomovci mají. Co kdyby bylo ještě hůř. Když přišel na náměstí, ve skupině dobrovolníků poznal sestru svojí spolužačky ze základní školy. V tu chvíli se v něm všechno otřáslo. Rozbrečel se, odešel a chvíli bloudil ulicemi. Najednou už šel podle letáčku. Našel na něm adresu a přišel do kontaktního centra. Ocitl se na místě, kde po dlouhé době cítil teplo a přijetí. Kde nikdo nekritizoval. Pracovníci mu řekli o možnosti nastoupit do programu. Přesto, že měl pocit, že na ulici nechává plno “přátel”, kteří ho drží nad vodou a místo občanky měl jen ušmudlaný náhradní doklad, rozhodl se odjet.

Dnes má víc než třináct let po programu. Již nikdy nebyl bez práce. Více než deset let je ženatý a má dvě děti, kterým je milujícím tátou. Michal přesto, co prožil, dnes čelí dalším výzvám. Má krásné děti, jedno z nich je silně autistické a druhé mimořádně nadané. Oporou, ke které se vždycky vrací, je Bůh, jeho manželka a už 12 let jeho zaměstnavatel. Díky Pánu.

Po ráji nám tu zůstaly dvě věci, příroda a vztahy.

Važme si toho a pečujme o ně.”

Michal